Stopy ve sněhu

Není určeno pro kapitána!

Napnula oči do tmy a zbystřila sluch, aby se ujistila, že se jí to nezdá. Tiše se zvedla ze země a neslyšnými drobnými kroky se přemístila ke stolku, aby z dřevěných vidlic sejmula dvě katany. Bambusová stěna nevydala žádný zvuk, když ji odtáhla a pak za sebou zavřela. Zůstala stát uprostřed chodby a vyčkávala. Měsíční světlo se prodíralo skrz tabulky ve stěně a tvořilo na kamenné dlažbě stříbrné čtverce. Přicházející postava do nich ukrývala svůj černý stín a spěchala. Když zahlédla nehybnou siluetu s rukami visícími podél těla a držící dvě dlouhé zbraně, zastavila se.

„Tudy, princezno Hoshi,“ vytrhl ji tichý hlas z úzkostné strnulosti.

Drobná dívka se hlasitě nadechla a schovala své ruce do širokých rukávů hedvábného kimona. Zlomek měsíčních paprsků jakoby nastavil krásné tváři své průzračné zrcadlo a vykreslil do čokoládových duhovek jinak skrytý strach.

Nedovedla si vysvětlit, proč následovala tu bytost, která ji gestem ruky popoháněla. Snažila se tišit své ťukání dřeváků o kamenem vyloženou podlahu tak, jako své zběsilé hlasité srdce bušící nejistotou.

Studený vítr se oběma otřel o tváře, skryté ve tmě. Šedé mraky halily do svého hábitu všechny hvězdy a ponechaly pouze měsíci právo, aby svými paprsky odrážel světlo o čerstvě napadlý sníh. Postava v černém, ničím nezdobeném kimonu, se zastavila a zvedla volnou ruku ve znamení ostražitosti. Princezna Hoshi dýchala jen nosem, protože mlhavý opar z jejich úst, srážející se v mrazivém vzduchu, prozrazoval její strach. Tiše vykřikla, když se před ní náhle zjevil jeden ze strážných paláce tak blízko, že ji neunikl údiv v jeho očích. Viděla, jak zalapal po dechu, jak se jeho zorničky rozšířily a pak ji beze slova, dopadl k nohám. Cítila teplo, sálající z jeho těla, na svých prstech nekrytých dřevěnými sandály. Zmateně hledala odpověď ve tváři, která se objevila místo muže, jenž nehybně ležel v tenké vrstvě sněhu.

„Kdo jsi?“ vysoukala ze sebe Hoshi a natáhla ruku, aby stáhla černý šál z obličeje.

„Tudy, princezno,“ mávla rukou, podle hlasu, žena a stáhla se do stínu vysoké budovy šogunova paláce.

Mraky žalostně zavzdychaly a na zem se spustily velké bílé vločky. Dveře stájí byly otevřené a lemovala je mlžná clona páry oddechujících koní. Než se stačila princezna otřepat z té zvláštní strašidelné scenérie, zatlačily ji drobné ruce ke stěně a horký dech ji pohladil místo dlaní po prokřehlé bělostné tváři.

„Přivedu koně,“ otřela se ta slova o její lalůček a nechala na něm ledové krystalky.

Přistihla se, jak rychle dýchá, jak se její tělo chvěje a oči napíná do tmy. Utíkala. Od muže, kterého nenáviděla. Z domu, který ji přinášel jen utrpení. Nevydržela to napětí, které jí drtilo hrudník, že nemohla dýchat a udělala krok do tmy. Následovala svůj stín, který se jí zhmotnil na zemi, sotva vkročila do dveří. Vnímala jen jeho, jak se plazí a mění tvar, když překračovala skroucené muže na udusané hlíně, potřísněné krví, ulpívající na stéblech sušeného sena a slámy.

Zaržání koní ji vyděsilo. Přestože by měla mít strach a své společnici nevěřit, srdce se uklidnilo v momentě, kdy k ní ta dívka přistoupila a vzala ji za ruce.

„Utíkáte… takhle?“ zašeptala a stáhla si rukavice. Princezna Hoshi jen odevzdaně nastavila své ruce, aby je mohla schovat do vyhřáté kůže. Než si stačila uvědomit příjemné teplo, otřela se jí o tvář bílá dlaň a prsty vjely do těžkých černých vlasů. „Už vám nikdo neublíží…“

Pomohla ji dostat se do sedla a přes stehna přehodila hustou vlněnou deku.

„Kdo jsi…?“ zeptala se princezna, ale další slova už jí nebyla povolena vyřknout.

„Jmenuji se Yuki, a sloužím vašemu pánu,“ odpověděla žena a chytla oba koně za uzdu.

Vyšly ven z vrat stájí a v čerstvě napadaném sněhu zanechávaly otisky kopyt koní a drobných ženských chodidel. Sníh tlumil jakýkoliv zvuk a mrazivý vítr smetal zledovatělé krystalky ze střech paláce a krytí dřevěného mostu.

Když se proti nim objevily dvě postavy v černých dlouhých jukatách, Yuki pustila otěže a vytáhla katany, zavěšené za pasem. Byla rychlejší než poletující vločky ve vzduchu, rozvířila je svými pohyby paží, kterými rozsévala tichou smrt. Stráže nestačily vytáhnout ani zbraň, jen na pár vteřin zahlédly stín, zhmotňující se z mrazivé bílé clony. Do ticha se ozval vrzající zvuk otevírání vrat a princezna Hoshi pobídla svého koně ke klusu. Druhý kůň ji následoval. Yuki se vyšvihla do sedla za běhu a obě uprchlice nasadily od brány strhující tempo. Ulice města byly prázdné a všichni snili své sny.

K zemi se snášel sníh, ve velkých vločkách, jakoby chtěl co nejdřív zakrýt otisky koňských kopyt. Hoshi přes obláček páry, srážející se před obličejem, sledovala jezdkyni před sebou a snažila si vybavit její tvář. Nepamatovala si ženu, která by byla v družině jejího manžela. Přistihla se, jak se jí klíží oči a jak ji únava zmáhá. Když i kůň několikrát za sebou klopýtl, byla to známka toho, že je čas pro odpočinek.

„Ještě kousek, princezno. Za tím kopcem si odpočineme…,“ naléhala Yuki a znovu popohnala koně.

Stromy se ohýbaly pod tíhou těžkého sněhu skoro až k zemi. Uprostřed té bělostné krajiny se z ničeho nic objevil pruh zelené trávy a stoupající pára rozpouštěla poletující vločky. Yuki seskočila z koně dřív, než zvolnil své kroky a přiskočila k princezně, která se už nedokázala udržet v sedle a svezla se jí přímo do náruče. Prokřehlé paže ovinula kolem krku a přitiskla mrazivým větrem ošlehaný obličej k jejímu krku. Cítila to nádherné teplo, vůni propocené kůže a vzrušením bušící tepnu kousek pod ušním lalůčkem.

„Je tu horký pramen. Odpočinete si a prohřejete své tělo,“ řekla Yuki a postavila princeznu na zem. „Postarám se zatím o koně.“

Hoshi se rychle nadechla, až ji ledový vzduch spálil plíce. Na tváři měla stále žhavý cejch, který ji tam vypálila přítomnost tajemné Yuki. Zbavovala se pomalu svých šatů, ruce stále schované v rukavicích, jakoby nechtěla přijít o poslední zbytek dívčina tepla. V paláci by si tohle nikdy nedovolila, odhalit své tělo před někým cizím. Ale toužila se osvobodit od všeho. Být volná, a ničím nesvázána. Byla na útěku a chtěla zapomenout. Doufala, že tahle koupel smyje špínu a ponížení, jenž na ni po tolika letech ulpěla. Ponořila nahé tělo do horké vody a zavřela oči.

„Miluji vás, princezno Hoshi.“

Ta slova zůstala viset ve vzduchu pár vteřin, než je sněhové vločky pokryly a stáhly sebou dolů. Pomalu se rozpouštěly v černých vlasech princezny Hoshi, která udiveně zvedla hlavu a otevřela oči. Yuki tam stála tiše, ruce odmotávaly pásek kolem pasu a široké rukávy sklouzly po bílých pažích. Odhalila své jizvy na ramenou a na prsou. Růžové bradavky se chvěly zimou, tak jako kůže, kterou každým pohybem, zbavující svého oděvu, nechávala na pospas ledovým zubům. Rozpustila si vlasy a zahalila do nich svou nahotu. Tak dlouhé, že ukryly drobná ňadra i klín.

„Yuki…?“ zalapala po dechu princezna a nadzvedla se vyděšeně ve vodě. Pára ji halila do jemného průhledného závoje, který kopíroval linii jejího krku, útlých ramen a paží. Vodní hladina odrážela v zakaleném zrcadle droboučké perličky, zdobící pevná prsa. „Yuki…?“

„Od první chvíle, kdy jste překročila práh paláce,“ pokračovala dívka a smočila prsty u nohou do horkého pramenu. „Chtěla jsem vám být na blízku a chránit vás…“

Princezna pomalu ustupovala, ale voda ji bránila v pohybu a uvěznila v pevném objetí. Yukiny dlouhé vlasy se rozprostřely kolem jejího těla a doprovázely každý krok jako mořské řasy.

„Nechápu…,“ zavrtěla hlavou Hoshi a na ochranu si překřížila ruce na hrudníku, aby skryla svou nahotu.

Yuki jen položila prsty na její paže. Oči jasně modré, bez jediné skvrny, vtáhly Hoshi do hlubin a vzaly pocit nabité svobody. Nevnímala své ruce, které svěsila podél těla a jen vydrala z hrdla vzrušený vzdech. Ústa se mazlila s kůží na krku, vlhký jazyk kroužil kolem lalůčku a něžné kousnutí na něm zanechávalo otisk zubů.

„Yuki…,“ zasténala a ve snaze bránit se náhlým pocitům, pozvedla ruce a dlaně zapřela dívce do ramenou. Ten dotek byl jako plameny, olizující poleno v ohništi. Sjela jimi níž, poslepu vnímající pokožku až na zápěstí. Našla její prsty a vpletla se mezi ně svými. Přitáhla si dívku blíž a tváří se otírala o vlhké vlasy. Pootevřenými ústy tiše sténala a nechala si na růžové rty dopadat sněhové vločky.

Ledové krystalky na horkých rtech. Yuki je chvíli pozorovala, jak se mění v čirou vodu a stékají princezně po bělostné kůži. Zastavila jejich cestu na bradě, zahřála to místo polibkem a vracela se zpět po chladivém pramínku. Cítila, jak se pod jejími polibky pokožka zahřívá a pálí do rtů. Těsně nad ústy své princezny se zarazila a rozpouštěla vločky jen svým horkým dechem.

Obě cítily to napětí mezi svými těly a touhu po dalších dotycích. Hoshi se jen zavlnila, aniž by rozčeřila hladinu vody a přitiskla se svým zadečkem do Yukina klina. Zaklonila hlavu a zakryla tak jizvy na dívčině ramenu. Otírala se zády o její břicho i pevná ňadra a stáhla ruce rozrušené Yuki na své boky. Ta je dychtivě stiskla a přirazila si princeznu s hlasitým stenem k sobě. Prsty si našly cestu do pod vodou skryté štěrbinky a něžně v ní projížděly, aby se dostaly hlouběji. Do horkého rozechvělého nitra, kde se nechaly svírat a o svůj průnik musely bojovat.

Yuki zavřela oči a okusovala jemnou pleť na šíji své princezny. Nechala se opíjet jejími tichými vzdechy a sténáním. Kolikrát doprovázela šóguna, svého pána, jako jeho osobní garda, ke dveřím princezny Hoshi? Kolikrát musela poslouchat nářky bolesti a utrpení? Kolikrát viděla uslzené oči, které nedokázala žádná maskara skrýt? Kolikrát chtěla vpadnout dovnitř a přiložit nůž na hrdlo jejímu trýzniteli?

Jakoby Hoshi vycítila její smutek, zaklonila ještě víc hlavu a nabídla své rty k polibkům. Položila dlaň na chvějící se tvář a krátkými výkřiky doprovázela svůj orgasmus. Vlhký jazyk ji umlčel a ústa sebrala hlasité projevy uvolnění.

Už nikdy nebude muset trpět, pomyslela si Yuki a prudkými pohyby pánve, místo vzdechů, vysvobodila své tělo z napětí. Vášnivými polibky prodlužovala ten okamžik souznění a dychtivě si brala vše, po čem vždy toužila ve svých snech.

Čekala každý den, kdy se princezna odhodlá k útěku. Byla připravena ji doprovodit, kamkoliv. Už dávno pro ni připravila nový domov. Kde bude v bezpečí. Ve vesnici, kde vyrůstala. Kde se naučila bojovat a zabíjet. Vyslala tiché prosby všem příbuzným, že jsou blízko. Že nadešel čas, aby princeznu ochránili. V podvědomí slyšela ržání koní a dech jezdců, kteří se za nimi vydali. Vystrnadila zlé myšlenky z hlavy a soustředila se jen na hladkou pokožku, která se chvěla pod dlaněmi. Tiskla si Hoshi k sobě a horkým dechem rozpouštěla ledové vločky, dopadající princezně do tmavých vlasů.

„Musíme vyrazit. Dovedu vás do naší vesnice, budete tam v bezpečí,“ uvolnila Yuki sevření a pomohla jí z vody.

Pára stoupala z jejich nahřátých těl a vteřiny, po které stály tiše naproti sobě, odpočítávaly čas tak rychle, jako údery jejich splašených srdcí. Yuki vytáhla prosté kimono ze své sedlové brašny a pomohla princezně zahalit nahé tělo. V okamžiku, kdy přes Hoshi přehodila vlněnou deku, věděla, že se šogunovi strážní prodírají lesem a obkličují je.

„Můj kůň zná cestu. Jen se ho pevně držte,“ zašeptala Yuki a lehce se dotkla stále horké bílé tváře.

„Proč…,“ nadechla se Hoshi k protestu, když i ona zaslechla skřípění sněhu a uvědomila si, že vojáci její manžela je právě dostihli. „Yuki…“

„Ničeho se nebojte. Všechno…,“ dívka skryla svůj obličej do princezniných vlasů, aby před ní zatajila odlesk bolesti, strachu a právě vyslovené lži, v modrých očí. „…bude v pořádku.“

Než stačila Hoshi opět něco říct, Yuki ji vyhodila do sedla svého koně, vytáhla z pochev dvě katany a pevným plesknutím donutila zvíře ihned přejít do cvalu.

Zvuk kopyt byl stejně hlučný jako její srdce a jak slábl, i ona tišila své tělo a zběsilý tep v žilách. Když bojovala, byla její mysl i ruce klidné. Jezdec, který se pustil do pronásledování princezny, jen rozhodil rukama, když pustil otěže a řítil se k zemi. Horká krev, řinoucí se mu z rozpáraného boku rozpouštěla sníh v místě, kam dopadl. Znala je jménem, patřila k nim. A teď byla nepřítel.

Vyšvihla se do sedla koně bez pána a sněhové vločky ji zahalily jako hustý závoj. Zmizela v bílé tmě a vynořila se jen jako náhlý záblesk, když se od čepele katan odrazil slabý proužek měsíčního svitu. Nevnímala křik mužů, kteří na ni útočili ze všech stran a jen se soustředila na vzdalující se šepot srdce princezny Hoshi.

Stočila se do klubíčka, když se pod ní kůň zhroutil a ona dopadla na zem. Snažila se rozehnat bolest v hlavě a rozeznat stíny v šeru. Útok odrazila jen reflexivně a zbraň ji vypadla z ruky. Zvedla se vrávoravě, držíc druhou katanu oběma rukama a rozhlédla se.

„Pomohla jsi princezně Hoshi k útěku!“ zavrčel muž, kterého moc dobře znala. Katezo Riuuchi. Spolu stávali u dveří šóguna a slyšeli vše, co se za nimi odehrávalo. „Za to vás obě stihne trest!“

„Princezna Hoshi nechtěla opustit palác,“ řekla Yuki. „Donutila jsem ji. Trest patří pouze mě!“

Katezo Riuuchi k ní přicházel pomalu. Sledovala ho z pod přivřených víček, s klidem. Zastavil se před ní tak blízko, že cítila jeho dech na svém obličeji.

„Nemohla ses dívat, jak trpí, že?“ zeptal se tiše, jen aby to slyšela pouze ona. „Víš, co se stane jí a tobě, když se vrátíš do paláce? Doufáš, že princeznu už nikdo nenajde? Chceš ji ochránit? Co všechno jsi ochotna obětovat?“

„Svůj život,“ odpověděla pevně.

„Může zemřít před celým světem, ale ty ne!“

„Vím to.“

„Dej mi svou zbraň.“

Zhluboka se nadechla a pozvedla své ruce. Chvíli se na ně dívala, jak zejí prázdnotou, a proto je vzpomínkami naplnila horkou jemnou kůží princezny Hoshi, která se ještě před pár minutami chvěla v jejím objetí.

„Princezna Hoshi při únosu zahynula při pádu z koně, když prchaly přes řeku Shou-chei. Podařilo se nám zajmout Takehiko Yuki, která zradila svého šóguna,“ promlouval Katezo Riuuchi ke svým mužům, oddaným tělem svému pánovi, ale hrdostí pouze jemu.

Yuki poklekla do mokrého sněhu a zahalila svou uvolněnou tvář do mlžného oparu zrychleného dechu. Tuhle chvíli prožívala ve svých snech tolikrát, že se už nebála.

„Jako tvůj velitel mám právo rozhodnout o tvém trestu. Jakoby o něm rozhodnul sám šogun.“

Stáhla si z útlých ramen kimono a nechala ho sklouznout po pažích. Noční obloha přestala plakat zmrzlé krůpěje a dovolila hvězdám, aby se konečně mohly odrazit od ledového zrcadla, pokrývající zemi. Yuki pozorovala svůj stín, jak se třpytí a krášlí zářivými diamanty. Jako princeznu o svatebním dni. Sklonila hlavu a své vlasy odhrnula z šíje a schovala do nich svá odhalená ňadra. Zvuk, jenž zazvonil vzduchem, důvěrně znala. Vlastní katana, na které stále lpěla krev poražených.

Voněla čerstvě napadaným sněhem. Vodními kapkami, které se právě dotkly vyprahlé půdy. Její hlas a smích byl jako květy na břehu řeku, ohýbající své stonky v lehkém vánku. Uklidňoval a rozléval do těla pocit štěstí. Ležely spolu uprostřed těch rozkvetlých, těžkou vůní nasáklých květin a smály se. Držela Hoshi za ruku a cítila její teplo.

Měla oči otevřené a usmívala se. Byl to jen vítr, který se opřel do rudých divoce kvetoucích vlčích máků a jednotlivými okvětními lístky kropil zem. Slastné sténání měnící se ve výkřik, protínající vzduch, jako ostří meče.

„Hoshi…“

Ústa znehybněná ve jméně. Navždy. Pro ni.

Hodnocení našich čtenářů:
[Celkem: 10 Průměr: 4.8]

Related posts

5 Thoughts to “Stopy ve sněhu”

  1. Ikdyz jsem tusila jak to smutne skonci tak me i tak ten konec dojal…
    Nesmirne se mi libilo kdyz Yuki mohla byt konecne s ni sama a poznat to stesti stravit chvili s jeji krasnou Hoshi
    Proto mi bylo tak lito kdyz ji musela nechat jit….. TT.TT
    Ale aspon na chvili se obe citily svobodne.

    1. děkuji moc za přečtění, a za krásný komentář

  2. Proč pises povidky, který si nesmím přečíst?

  3. Neee… já jsem doufala… T.T krásný a smutný, kde je zmrzlina, když ji člověk potřebuje?!

    1. Někdy prostě příběhy nekončí šťastně, i když je tak míněn. Nemůžeš mít všechno, co bys chtěl. tak aspoň být na blízku… aspoň na chvíli