Naděje

Tajemná postava, na konci cesty
ze stop, mi podala naději.
Ten člověk nosil masku ženy,
kterou nazýváme tváří.
Oči jantarové barvy
a vlasy jakbysmet,
mé srdce uhranuly
moudrý starý kmet
by údivem ústa zavřít nestačil.
Hořící pustinou rtů vábila mne.
Není pramen, jenž by lásku smyl.
Ani dávný Sisifos s ní nepohne.
Toužila jsem vztáhnout ruku
ústy ochutnat labutí šíj.
Na hruď svou však přivinu
jen samoty krutý díl.
Postava se ve stín skryla
zády ku mne otočila
před ní, že šla další žena,
na cit vroucí zanevřela
Nepustím já bílé pírko,
v dlani sevřu jej pevně,
naděje je vzácné dítko
kráčet v kruhu můžeme
za sebou svorně
všichni…

Hodnocení našich čtenářů:
[Celkem: 2 Průměr: 5]

Related posts