Otevři oči, Danny!

„Ještě jsi v posteli?“ zasmála jsem ve dveřích a odhodila batoh na zem. „Víš, že jsi horší než lev? Ten prospí dvacet hodin denně…“

Kolenem jsem se zapřela o okraj postele a jako šelma se po čtyřech brouzdala peřinou k ní. Zachumlaná až po bradu, s rozespalým obličejem a vlasy rozhozenými na polštáři.

„Je skoro poledne, lásko. Máš hlad?“ přisála jsem se rty na její rameno a kopírovala úzké ramínko trička.

Musela jsem přivřít oči, když mě její vůně zašimrala v nose a připomněla mi vášnivou noc.

„Jsem unavená,“ řekla skoro nesrozumitelně. „Jsi hrozně nenasytná, víš…“

Schovala jsem rozrušený obličej do hustých pramenů a rukou sklouzla po útlém pase. Nikdy se mi nepodaří zmapovat celou její pokožku. I když ji každý den moje dlaň přejíždí po kůži a snaží se zapamatovat všechna znaménka, jizvy nebo žilky neposedně prosvítající skrz. Prsty netrpělivě nahmataly okraj tílka, aby mohly vstřebávat příjemné teplo, které rozpalovalo to nádherné tělo, jemuž jsem nikdy nedokázala odolat.

„Chyběla jsi mi,“ zamumlala jsem mezi lopatky a pak otiskla zuby na vystouplé kosti. Neměla to ráda. Věděla jsem, že porušuji pár pravidel a dělám věci, které jsou jí nepříjemné. Věděla jsem, že jsem sobecká.

V těch místech, kde jsem se k ní natiskla, mi do tváře bušilo její srdce. Pokaždé mi přišlo, že tluče rychle. Příliš rychle na to, že se probouzí. Vklouzla jsem za pásek pyžamových kalhot a donutila neposednou dlaň se zastavit, abych neprobudila svou nenasytnost.

Jakoby tušila, že nejsem schopna udržet své potřeby dotýkat se jí dlouho na uzdě, spustila nohy na zem a posadila se. Pozoroval jsem zklamaně její záda i místa, kde jsem zanechala vlhké polibky. Z pod okraje výstřihu se táhly neznatelné rudé rýhy a já nevědomky semknula ruku v pěst. Nepamatovala jsem si, kdy jsem zatnula nehty do její kůže a označkovala si ji dlouhými škrábanci. Zato se mi srdce rozechvělo pod zrychlenými údery, když jsem si vybavila její lehké přejíždění nehtů po mých stehnech a těsně kolem páteře, aby zklidnila můj dech. Měla jsem chuť skrýt své boky pod přikrývkou a zároveň i ruku, která by se vydala dolů, mezi stehna, aby se pomazlila s vlhnoucí úžlabinkou.

„Dáme si oběd ve městě,“ řekla a hrábla si do vlasů.

Sledovala jsem její ruce, jak podebírají dlouhé prameny vlasů a uvězňují je v růžové gumičce. Vím, že jsem se na ni ráno dívala, než jsem odcházela do práce a měla jsem chuť si ji vzít sebou. Prostě ukradnout ten titěrný kousek „ničeho“, který s ní může beztrestně trávit celý den. Viděla jsem ji ve zpětném zrcátku, jak stojí uprostřed cesty, kde jsem ji vysadila, jak si upravuje vlasy, v zubech drží tu růžovou věc a svazuje si vlasy. Svíral se mi žaludek žárlivostí, že někam odchází a já vlastně ani nevím kam. Křižovatka za polorozpadlým betonovým mostem, kde se silnice rozchází do několika směrů a já měla zakázané ji doprovodit ke vchodovým dveřím.

Bože, jsem tak hrozně žárlivá!

„Jdeme do města?“ zbystřila jsem a svezla se z postele na druhé straně. Chvíli jsem pozorovala knihy za sklem a doufala, že neodráží můj obličej, zvrásněný pochybnostmi.

„Potřebuji si tam něco vyřídit,“ odpověděla a zmizela na chodbě.

Nevědomky jsem otáčela prsten z chirurgické oceli na prostředníčku a myšlenkami brouzdala na vlnách zklamání. Vždycky to dělám, když jsem nervózní. Vlastně nad ničím nepřemýšlím. Je to moment, kdy jsem úplně mimo. Pohltí mě temnota, nebo spíš prázdnota, nevím. Je to okamžik, kterým se poutám k druhé polovině svého srdce a nic jiného neexistuje. Není to tak, že bych byla uražená, jak si myslí ona. Je to stav, s vysoce postavenými zdmi, za kterými se uvězním spolu s ní.

Zvedla jsem batoh ze země a šouravými kroky, s pohledem bezděky sledující vzor na linoleu, jsem sešla dřevěné schody dolů do přízemí.

„Pojedeme autobusem,“ zarazila můj pohyb ruky, natahující se pro klíče od auta.

Nemusela jsem se dívat do zrcadla, abych viděla ty vrásky mezi obočím, které by potřebovalo odborný zásah kosmetičky a její pinzety. O nic nešlo, a přesto jsem sama sebe přesvědčila, že jsem špatný řidič, který ztratil důvěru za svou dvacetiletou řidičskou praxi jediným prohřeškem při couváním do garáže a ona už mi do vozidla nikdy nesedne. Připadala jsem si jako vrah.

Přesto vše to byla chvíle, kdy jsem si mohla sednout vedle ní, držet ji za ruku, místo toho, mít ji položenou na konci řadící páky. Hlavu složenou na hřejivém rameni a… být šťastná.

Nemám ráda cizí města. Přiznám se, nesnáším být na někom závislá. A co víc… potřebuju mít vše rozplánované a načasované. Tenhle výlet, bez potřebných informací, mě děsil. Ale ona… je taková.

Vítr neměl takové zábrany jako já. Jeho neviditelné prsty mé lásce vniknuly do jemných pramínků a rozmetaly jí je do obličeje.

Bože! Miluju, když si je srovná a stáhne po lícní kosti ke krku!

Zamaskovala jsem vzrušení do smíchu a zabořila nos do míst, kde určila svým vlasům řád. Vůně! Dýchala jsem zhluboka. Vždyť ji znám. Nemůže mě snad nic už překvapit. Jako feťák jsem sjížděla linii štíhlého krku někam za ucho.

„Danny, co to děláš?“ přerušila můj čichací reflex a postavila mě tváří tvář realitě.

„Hu?“ vydechla jsem nechápavě.

„Chci ti něco ukázat.“

Zastavila jsem se nedůvěřivě před masivními dveřmi, s kovovým kováním a můj pátravý pohled nedokázal odhalit nic, co by prozrazovalo obsah za nimi.

„Nejdeme na oběd?“ zeptala jsem se váhavě a sevřela popruhy batohu.

Proč jsem vůbec tu otázku položila, když vím, že mi neodpoví?

Po paži se mi rozeběhlo mravenčení, nervozita, která na sebe upozornila jemnými chloupky, o kterých jsem neměla tušení. Prsty jsem sevřela ve snaze chytit se záchranného kruhu, když se před námi otevřel neznámý prostor. Ona nevydávala žádné známky nervozity. Jakoby tohle ponuré tmavé sklepení navštěvovala denně. Zachvátila mě panika, mysl bombardovaly otázky, proč by měla nutnost navštěvovat takové místo.

„Danny?“

Zůstala jsem stát na posledním schodu a nevěřícně zírala na bílé plátno, znázorňující letmé křivky ženského těla.

„Danny?“

Nevnímala jsem své prsty, které drtily nylonové vlákna, z nichž byly utkané dva proužky, propojující  batoh na mých zádech.

Vzduch mi vysoušel sliny v ústech i na rtech. Šla jsem pomalu. Kolena se mi chvěla a ten pocit nutkání se jít vyzvracet byl zatraceně silný.

„Danny,“ dotkla se svými rty na mém krku a snažila se mě uklidnit.

„To… jsou… mé…“

Nevěřícně jsem nutila nohy udělat krok za krokem. Jako v minovém poli. Koutky úst mi cukaly v nechápavém úsměvu. Některé obrazy jsem si už ani nepamatovala. Nechala jsem je kdysi dávno na půdě, protože neměly význam. Byly to kytky uvězněné v bílých rámech. Zázraky přírody. Než přišel zlom v mém srdci a štětec zachycoval jedinou bytost. V nepatrných náznacích. Štíhlé ruce. Vlasy rozevláté ve větru, chránící identitu majitele.

„Mohla bych… tady…“

Můj pohled sklouzl k tužce a pohledu s miniaturou mého obrazu. Až potom do ruměncového obličeje nějakého návštěvníka.

„Co?“ vyhrkla jsem.

„Mari… jmenuji se Mari.“

Třásly se mi ruce. Nechápala jsem. Všechny ty kresby, které jsem si čmárala po bezesných nocích, byly zasazené do dřevěných rámů. Na konci té přehlídky bylo čisté bílé plátno s několika slovy:

„Danny z lásky Haar.“

Jen mě objala. Přitáhla si mě k sobě a zabořila nos do vlasů. Sevřela chvějící se ruce do svých pevných dlaní a mlčela. Přitáhla jsem si její prsty  k ústům a políbila. Neměla jsem najednou písmena, kterým i bych jí něco vyčetla. Jen ji pořád ubližuju a nevidím, co pro mě dělá.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem do kůstek na prstech a slzy, deroucí se do očí, mi sebraly další slova…

Hodnocení našich čtenářů:
[Celkem: 8 Průměr: 5]

Related posts