Maják

Mé rty se nehýbou,
to tobě patří hlas
plný něžných snů,
které chci zachovat.

Těžké je být kamenem…

Srdce bije dál,
i přes tvou snahu
zastavit tikot hodin
na mučícím kůlu.

 …se lživým úsměvem…

Osamělý maják
pro každou bludnou loď,
zvrácená bídná touha
nevypluje na zhoubnou pouť.

…a dechem tajeným…

Chviličky z papíru
větrem rozprášené
botami zašlapané,
kanadami ignorace.

…zakázaně žárlivým…

Hodnocení našich čtenářů:
[Celkem: 2 Průměr: 5]

Related posts

7 Thoughts to “Maják”

  1. Stef

    krása :3 kéž bych něco takového zvládla napsat máte můj obdiv.

    1. Děkuju a určitě zkus i povídky jsou mnohem lepší než tyhle moje krátké blafy 😉

  2. každý den slyším šumět oceán. Každý den se sluneční parpsky opírají o bílou malbu štíhlé stavby na okraji útesu. Každý den svým světlem přivádí zbloudilé duše bezpečně do přístavu. Každý den se nechává hladit horkým větrem. Každý den je tu pro ni. Vysílá své světlo. Tak jako srdce své rozechvělé údery. Volá. Láká. Vyhlíží. Čeká. Chce být světlem. Ve dne. V hluboké černé tmě bez jediné hvězdy…

    1. Kéž by mohla být… Alespoň na jediný okamžik býtčíslem jedna. Ale lodě neplují k majáku, nýbrž k molu. A štíhlá bílá stavba, se molem, nikdy nestane…
      Děkuji za přečtení a za koment, umíš číst mezi řádky a já vždycky žasnu nad tím, jak moc.

  3. Děkuji Danny, za nádherný obrázek k básničce *poklona*

  4. Tak tohle bylo něco. Pořád mám pocit, že mi to cosi připomíná, ale nedokážu přesně popsat co. Občas prostě slova mají sílu. Překrásné, četla jsem to už třikrát.

    1. To je tak když muiluješ a nesíš o tom druhé straně říct, abys směla svítit na cestu, alespoň coby přítel. Díky…