Komnata dvou Dam

Krásná paní v rudých šatech s velkým srdcem v krajkovém dekoltu klečela na zemi. Její oči neprolévaly slzy. Jen v úpěnlivé prosbě hleděly na záda dámy v černém, která tak ponuře vyhlížela z okna. Alabastrová pleť skrytá pod závojem z pikových listů. Neznala teplo srdcových dlaní. To teplo, které jí královna toužila dát…

„Víš, že nesmyslné je vyznání tvé?“ prolomil táhlé mlčení hlas Pikové Dámy. Mračna nad panstvím čtyř rodů Karetního Balíčku se stahovala v blížící se bouři.

„Vím…,“ hleslo to choulící se stvoření, pozbývající hrdosti svého rodu, „příslušnost k rodu Piků brání ti city mít. Přesto…!“ hlas Srdcovou Královnu zradil.

Piková se otočila. Hedvábné šaty zašustily a dlouhé černé vlasy jí, z pod závoje zavlály v tom jediném krátkém prudkém pohybu. Osudový chladný pohled věnovala své spolusedící z trůnního sálu čtyř králů. A klidnými táhlými kroky přistoupila blíž.

Srdcová mohla na černém koberci jen počítat vteřiny, kterých mnoho nebylo, však sílu hodin světa mohly mít. Srdce se poplašeně třáslo v hrudi. Co bude dál? Co odpoví? Jaký bude verdikt královny rodu, jež soudí?

Piková natáhla dlaň. Nebe tam za okny ozářil blesk.

Srdcová vložila své štíhlé prsty hořící láskou do jejího ledového stisku.

„Povstaň, královno rodu Srdcového,“ pravila hrdá paní, „nekleč u lemu mých sukní.“

Rusovláska povstala a své veliké smaragdové oči se zorničkami tvaru srdcí upřela do těch jejích. Vábivá temnota pikových listů otevírala černou díru do duše neznající nic než moudrost a spravedlnost.

„Veliký a upřímný je cit, který tvůj choť z řad králů nikdy neuzří. Nejsem hodna tvojí lásky. Věnuj jej té, která více než já zaslouží si lásku tvou.“

– „Ale…“

„Odejdi v míru a pokoji, Královno rodu Srdcového. Nes hrdě bradu svou.“ Jediným prstem přiměla svou návštěvnici zvednout bradu a ta se pod jejím dotekem zachvěla.

„Tato rada je jediné, co ti k dnešnímu dni mohu dát…“

Sklonila se dáma v černém. Vůně jeřabin rozšířila chřípí a rozbušila srdce Srdcové krásky. Jediný polibek ledových rtů. Jako uštknutí pravé zmije. Stal se hrotem spojujícím nespojitelné.

Dveře se za Srdcovou Dámou zavřely. Piková zůstala v osamění komnaty své. Dva hrady se tak snadno nespojí. Žádný cit neobhájí zkázu, jíž by mohl nést.

Ale ti kteří milují, rozumu nedbají…
Proto je některým zakázáno milovat.

Hodnocení našich čtenářů:
[Celkem: 4 Průměr: 5]

Related posts

2 Thoughts to “Komnata dvou Dam”

  1. Limetka

    Jedna myslí srdcem, druhá hlavou… ale která z nich má větší naději na štěstí? Rozum štěstí neobsáhne nikdy, zatímco srdce i v trýzni může najít jiskřičku radosti. Smutná, krásná povídka…

    1. Děkuju za komentář. Srdce proti rozumu je vždy velký boj. A máš pravdu, pro ty kdo myslí jen hlavou skutečně štěstí sotva čeká. Ale být zcela v zajetí citů je nervydrásající. Ještě jednou děkuji za přečtení 🙂 Byl to můj první pokus o yuri povídku. Jsem ráda že není pro ostudu.