Srdce dvou lodí

Oči jí planuly vzrušením, když spatřila ráhnoví lodi. Rychlá, se štíhlým trupem a rudými plachtami, na kterých třepotala křídly obrovské orlice, když se do nich opřel vítr.

„Kapitáne, nejsme tu sami!“ ozvalo se za jejími zády. Jen se usmála a stáhla si klobouk do očí.

„Budeme tam dřív, připravte se k boji. Tahle kořist bude naše!“ zavelela a odstrčila dívku od kormidla.

Světle hnědé vlasy dostaly pod slunečními paprsky, které se začaly na obzoru vpíjet do oceánu, nádech zlatavé tekutiny přetékající z včelích plástev. Stejně zářivé oči a odrážející lesk mízy, když pláče raněný strom. Její ruce byly klidné a pevně svíraly dřevěné rukojeti kormidla. Její srdce však zběsile tlouklo a volalo po tom druhém. Až moc dobře vnímalo změny těla své paní.

„Připravte se na náraz!“

Fregata se zachvěla a zanaříkala chraplavým hlasem, když prudce narazila do boku obchodního korábu. V tom stejném okamžiku z druhé strany přirazil dlouhý trup rudé plachetnice. Její plachty zakryly slunce i část oblohy. Loď plná mohutných chlapů, kteří odhalovali svoje vypracované hrudníky, ale žádné ženě nepatřili. Jen jedna je dokázala zkrotit a jen před jejím pohledem sklopili svůj zrak. Dlouhé štíhlé nohy v těžkých kožených botách scházely pomalu dřevěné schody. Tmavě hnědé vlasy jí splývaly na odhalená ramena a jen vítr si troufl svými prsty prohrábnout několik hustých pramenů, aby ještě chvíli nedovolil nepřátelům pohlédnout jí do očí. Přeliv z rozpuštěné čokolády vpíjející se do modré hladiny oceánu, ve kterém se zrcadlí nebe, neposkvrněné oblaky.

Její vlasy. Její oči. Kapitán Haar.

Vyhoupla se na okraj svého mohutného klipperu a vytáhla dlouhý kord, zastrčený za dvojitým pásáním širokého koženého řemene.

„Chci ten náklad mít do půl hodiny na svý lodi!“ řekla jen s lehce zvýšeným hlasem a jediným krokem se dostala na palubu obchodní lodi.

Stovka mužů ji následovala, s bojovým pokřikem odhodlána pro svou velitelku udělat vše. Na druhé straně lodi se vyhouply na zábradlí křehké postavy, s křivkami náležících pouze ženám, a zaútočily na posádku obchodníků.

Křik žen i mužů. Řinčení zbraní, když se kov otírá o kov. A přesto vše jakoby nic z toho neexistovalo. Na jedné straně v těžkých botách, opásaná řemeny a s rudým šátkem kolem hlavy, podtrhující její dlouhé tmavé vlasy a krátkém kabátě, zdobené kovovými přezkami. Vyvážený krok a úsměv dravce těsně před tím, než zaútočí. Nespěchala. Nikdy neudělala rychlejší pohyb než krok. Její útok kordem byl však rychlý a dokonalý.

Na straně druhé kapitán malého vzrůstu, s vrásky u očí od svých neustálých ironických vtípků a úšklebků. V bílé košili zapnutou jen na dva knoflíky a odhalující rýhu mezi drobnými ňadry. Svou výšku vyrovnávajíc vysokým podpatkem na svých kozačkách.  Odrazila útok své protivnice, až ji zbraň zadrnčela v ruce.

„Tohle je moje kořist, drahá Daniello,“ zavrčela kapitánka Haar a znovu zaútočila. „Víš, že na tomhle zboží jsem obzvlášť závislá!“

„Proto ho chci získat!“ nedala se velitelka malé fregaty a uskočila.

„K čemu…,“ odsekávala jednotlivá slova Haar výpady své zbraně, „…by ti to… bylo?“

Srdce už před chvílí rozechvělé z pouhé přítomnosti, nezvládalo krotit své údery. Kapitán rudé plachetnice byla neúnavná. Jen pomalu kráčela, krok za krokem, švih za švihem, tlačící svou sokyni před sebou. Daniella jen těžce dýchala a ustupovala. Nechtěla se vzdát, a přesto toužila být co nejrychleji poražena. Narazila zády na dřevěnou stěnu kajuty kapitána obchodní lodi. Perlové knoflíčky se chvěly v bílé látce stejně jako Daniella a s každým úderem jejího srdce se choulily hlouběji do hedvábí.

„Obávám se, že jsi v pasti, milá Daniello,“ usmála se Haar a špičkou svého kordu ji odhrnula vlasy z čela. Táhla ostří po kůži, aniž by na ni zanechala jakékoliv stopy. Chladný kov se pár vteřin chvěl na vzdouvajících se ramenech, přesouval se přes klíční kost a zastavil se pod knoflíčkem, uvězněného v zlatou nití obšité dírce.

„Proč chceš zrovna tohle zboží?“ zeptala se Haar a přimhouřila své velké oči. „Ty někoho… máš?“

Těžká okovaná bota dopadla na zlatem vykládané dveře a jediným tvrdým kopancem je rozrazila. Dříve než si stačila Daniella uvědomit ztrátu podpory svého těla, dlouhé štíhlé prsty ji pevně uchopily za opasek, aby neupadla. Přesto udělala pár vrávoravých kroků dozadu, do potemnělé místnost, do které pronikalo světlo barevnými skly zasazených do malých lodních oken. Úder do zbraně Daniellu přinutil ji pustit na zem a bránit se rukama.

„Mé srdce…,“ zašeptala a chytila ji za zápěstí. Druhou rukou ji vjela pod krátkou vestu s mosaznými knoflíky a přitiskla se ke své přemožitelce. „…mé tělo,“ zasténala a otřela se nosem o dlouhé tmavé vlasy. „…patří jediné.“

Kroky utichly, když Daniella narazila na hranu stolu a dlouhé paže ji nadzvedly a vysadily na desku. Hrnula do své dlaně košili, aby se jí dostala na holou kůži. Cítila její vůni, mísící se s vůní potu a mořské vody. Nedokázala ze sebe vypravit už jediné slovo. Nevnímala řinčení skla a šustění map, když dopadly spolu s číší na zem, smetené Haařinou dlaní. Zahákla své nohy kolem své milenky a podpatky ji zatlačila do zad. Nechala se položit na čistý stůl a těžkými prameny si pokrýt rozrušený obličej. Dech provoněný tím, co obě přišly ukrást, se otřel o Daniellinu tvář. Zavřela oči, aby ulevila napětí, které ji drtilo na všech místech jejího chvějícího se těla. Pohla rty, vyprahlými a ošlehanými větrem, aby zlákala ty druhé k vytouženému polibku. Stisk bot do boků kapitána dávajíc najevo naléhavost.

„Haar,“ zasténala tiše ústy, které zůstaly osamocené a neposkvrněné. Tiskla víčka k sobě a tiše pronášela její jméno, když se vláčné rty posunovaly přes bradu na krk, počítaly na tepně údery srdce a hledaly si cestu po odhalené kůži přímo k němu. Stíraly slané kapky na pokožce a nechaly se kolébat na rozechvělém těle. Vnímala mírný tlak, jak se pevné boky vtíraly mezi její roztažená stehna, jak se mírně pohupují a dráždí skryté místo pod kalhoty. Zaryla své nehty těsně vedle páteře a na rozdíl od čepele kordu, nebyla něžná.

„Danny!“

Při vyřčení svého jména uklidnila své prsty, jen je nechala zaryté do kůže, když svou vlastní páteř odlepila od hladkého povrchu stolu a uvolnila veškeré napětí jedním jediným výkřikem. Mosazný těžký lustr se rozhoupal do stran, tak jako zlatí andělé na stropě ztratily svá křídla a řítily se k zemi jako jedni z padlých. Vyplašeně křičela, celé její tělo se třáslo v nezkrotitelných křečích a uhýbala hlavou, aby se vyhnula všemu, co se hroutilo přímo nad její hlavou.

„Pššš…“

Někdo ji k sobě přivinul, do náruče, tiskl ji k sobě a probíral se vlhkými, potem zmáčenými, vlasy. Rozpoznala vůni své paní, svého kapitána, velící jiné lodi.

„Chybíš mi,“ zašeptala Daniella a objala ji. „Chtěla jsem tu čokoládu pro tebe…“

„Já vím… Už brzy, se znovu setkáme.“

Odtáhla ji od sebe a jen se na ni dívala. Jejich pohledy se spolu milovaly, líbaly mlčky, tišily místa, která se ještě chvěla vzrušením. Nebyla potřeba slov. Ani polibků. V tenhle okamžik sem nepatřily. Propletly své prsty, jakoby se už nikdy neměly oddělit. Vnímaly navzájem teplo té druhé a tiše se loučily.

„Kapitáne! Rozrazily se dveře a dovnitř vtrhli dva muži. „Máme naloženo!“

„Výborně!“ usmála se Haar a než se otočila ke členům své posádky, věnovala své milence poslední sbohem pevným stiskem prstů.

Vlasy se jí lehce zvedly kolem hlavy, jako mořská pěna, když se tříští o kamenný útes. Daniella se jen zhluboka nadechla, aby zachytila poslední střípky té nádherné vůně a mohla si ji uchovat do dalšího střetnutí. Uzamkla její teplo, vůni i hlas hluboko do svého srdce, aby bez ní vydržela další dny.

Slunce jí udeřilo do očí a ona je lehce přimhouřila. Její posádka, hrstka divoženek a dívek, na ni pohlédla zklamaným výrazem ve tváři, že nedokázaly ukořistit zásilku té nejlepší čokolády na východní pobřeží. Jejich kapitán se však na ně nedíval. Vyhoupl se na zábradlí, zavěšený za lanoví a pozoroval vzdalující se rudé plachty kliperu.

Nebyla zklamaná. Nebyla smutná. Hrudník měla sevřený úzkostí, ale ta brzy poleví. Věděla to. Věděla, že ji uvidí. Brzy.

Miluju tě, pohnula němě rty a doufala, že ta slova mořský vánek donese k jejím uším. Něžně je zašeptá a pak otiskne svá solí prosycená ústa na ta její.

Miluju tě. Již brzy. To řeknu pouze tobě.

Hodnocení našich čtenářů:
[Celkem: 5 Průměr: 4.8]

Related posts

2 thoughts on “Srdce dvou lodí

  1. Čokoláda je srdcem tohoto webu a tím nejvzácnějším zbožím. Šla sis opravdu pro ni, nebo byly Tvoje důvody úplně jiné?