Jednou snad…

Přistoupila jsem blíž. Nerozhodné kroky, sotva se podrážkami odlepující od povrchu podlahy. Stála uprostřed pokoje, s vlasy svázanými do copu. Nemohla jsem se nadechnout. Tolik strachu najednou, který mi svazoval nohy. Plíce. Ruce. Tak blízko. Její krk, dlouhý a štíhlý, s bílou kůží prosvěcující skrz prameny vlasů. Bílá blůzka, z jemného hedvábí, prozrazující nahotu pod ní. Dotkla jsem se jejich vlasů opatrně. Jakoby měly pod mým dotekem shořet na popel. Jednotlivé pramínky se mi proplétaly mezi prsty. Tak hebké a přitom těžké. Přitáhla jsem si je blíž a otřela si…

Read More